Co je psáno, není vždy dáno. Mnohé striktně znějící napsané příkazy nebo zákazy neplatí vůbec nebo jen zčásti. Začalo to hned na letišti po příletu, kde byly na přepážce cedule omezující přístup jen pro občany Ruska, ale bez problémů nás tam odbavili.
Provoz aut v ulicích je opravdu silný. Nápadné byly zvuky od pneumatik. Bližším zkoumáním se zjistilo, ze spousta aut jezdí s hřebíky v gumách.
Velká země, jiné vnímání vzdáleností. Hlavně se nesmí naletět na ujištění, že je něco blízko, případně za rohem. To pak bolí nohy. No a samozřejmě s tím související mocnářské velikášství - všechno je pokud možno největší, nejvyšší atd.
Pořád převažují lidé, kteří vypadají nasupeně, když mají obsloužit zákazníka. Ale čest výjimkám. To si pak člověk opravdu užívá, když narazí na usměvavou a kompetentní osobu.
Petrohrad je protkaný řekami a vodními kanály, ale úplně tu chybí městská lodní doprava, vodní taxíky nebo tak něco. Mají jen okružní plavby pro turisty. Když se pak neplánovaně otevřou mosty i ve dne, chaos je prý dokonalý.
Setkali jsme se nepokrytou pýchou lidí z Petrohradu na své město a špatně skrývanou nelibostí vůči Moskvě.
úterý 23. dubna 2019
neděle 21. dubna 2019
Ermitáž, Sv. Mikuláš a plavba lodí
Ermitáž jako muzeum umění je v šesti budovách. Původní starou budovu odděluje od Zimního paláce Zimní kanál, přes který je krytý most tvořící součást obou budov.
Původní vchod do staré Ermitáže je z Milionářské ulice a je patřičně pompézní.
V nádherném dopoledni jsme plni optimistického očekávání opět na Palácovém náměstí.
Zimní palác dnes slouží jako hlavní budova Ermitáže. Do expozic v prvním patře se vstupuje císařským schodištěm.
Prochází se nádhernými sály - společenskými, soukromými i postavenými za účelem vystavení obrazů.
Jsou tu tři milióny exponátů. Tak snad jeden obraz Leonarda da Vinciho
A jeden od Bernarda Bellotta, podle jehož obrazů se znovu stavěly rozbombardované Drážďany.
Za pozornost stoji nápadité dřevěné podlahy.
Jenže když se po nich popochází přes tři hodiny, je to pekelně únavné.
Krátce jsme odpočívali v autobuse cestou po nábřeží.
Ještě jsme nechtěli vynechat pravoslavný chrám Sv. Mikuláše.
No, a na oběd došlo až v pět odpoledne.
U Červeného mostu přes kanál Mojka jsme našli loď na okružní plavbu.
Propluli jsme Zimním kanálem do hlavního toku Něvy.
Dalším kanálem legračního jména Fontanka jsme se vraceli.
Mosty přes kanály jsou nízké a některé i pěkně zdobené.
Původní vchod do staré Ermitáže je z Milionářské ulice a je patřičně pompézní.
V nádherném dopoledni jsme plni optimistického očekávání opět na Palácovém náměstí.
Zimní palác dnes slouží jako hlavní budova Ermitáže. Do expozic v prvním patře se vstupuje císařským schodištěm.
Prochází se nádhernými sály - společenskými, soukromými i postavenými za účelem vystavení obrazů.
Jsou tu tři milióny exponátů. Tak snad jeden obraz Leonarda da Vinciho
A jeden od Bernarda Bellotta, podle jehož obrazů se znovu stavěly rozbombardované Drážďany.
Za pozornost stoji nápadité dřevěné podlahy.
Jenže když se po nich popochází přes tři hodiny, je to pekelně únavné.
Krátce jsme odpočívali v autobuse cestou po nábřeží.
Ještě jsme nechtěli vynechat pravoslavný chrám Sv. Mikuláše.
No, a na oběd došlo až v pět odpoledne.
U Červeného mostu přes kanál Mojka jsme našli loď na okružní plavbu.
Propluli jsme Zimním kanálem do hlavního toku Něvy.
Dalším kanálem legračního jména Fontanka jsme se vraceli.
Mosty přes kanály jsou nízké a některé i pěkně zdobené.
sobota 20. dubna 2019
Carský Petrohrad
Chrám Sv. Izáka je prostě obrovský.
Uvnitř ohromující svou nádherou. Obrazy na stěnách jsou vesměs mozaiky, protože olejomalby nevydržely střídání teplot.
Při jeho stavbě se nejprve vztyčovalo 48 žulových sloupů (17 metrů výška, 114 tun hmotnost) pomocí důmyslné dřevěné konstrukce a soustavy lan na rumpálech.
Chrám je v majetku města, k pravoslavným bohoslužbám slouží jen malá boční kaple. K vyfocení je třeba odejít do přilehlého parku.
V parku na břehu Něvy je pomník Petra Velikého, známý jako Měděný jezdec.
Na protějším břehu na Univerzitním nábřeží jsou egyptské sfingy.
A taky gryfové, kteří když je člověk pohladí, na požádání rozdávají milióny.
Kolem Petropavlovské pevnosti proplouvalo z neznámých důvodů asi sto člunů.
Petropavlovský chrám je původně pravoslavný s netypickým interiérem.
Slouží jako hrobka Romanovců.
Na místě atentátu na cara Alexandra II. byl postaven typicky ruský chrám Spasitele na krvi.
Vnitřek je kompletně vyzdobený mozaikami v celkové ploše 7000 metrů čtverečních.
Jeden ze vstupů na Palácové náměstí je skrz vítězný oblouk.
Uprostřed je alexandrovský sloup.
Na asfaltu jsou pruhy jako příprava na přehlídku.
Vozy metra jsou jako v Praze, ale celkově je v metro jaksi jinačí.
Uvnitř ohromující svou nádherou. Obrazy na stěnách jsou vesměs mozaiky, protože olejomalby nevydržely střídání teplot.
Při jeho stavbě se nejprve vztyčovalo 48 žulových sloupů (17 metrů výška, 114 tun hmotnost) pomocí důmyslné dřevěné konstrukce a soustavy lan na rumpálech.
Chrám je v majetku města, k pravoslavným bohoslužbám slouží jen malá boční kaple. K vyfocení je třeba odejít do přilehlého parku.
V parku na břehu Něvy je pomník Petra Velikého, známý jako Měděný jezdec.
Na protějším břehu na Univerzitním nábřeží jsou egyptské sfingy.
A taky gryfové, kteří když je člověk pohladí, na požádání rozdávají milióny.
Kolem Petropavlovské pevnosti proplouvalo z neznámých důvodů asi sto člunů.
Petropavlovský chrám je původně pravoslavný s netypickým interiérem.
Slouží jako hrobka Romanovců.
Na místě atentátu na cara Alexandra II. byl postaven typicky ruský chrám Spasitele na krvi.
Vnitřek je kompletně vyzdobený mozaikami v celkové ploše 7000 metrů čtverečních.
Jeden ze vstupů na Palácové náměstí je skrz vítězný oblouk.
Uprostřed je alexandrovský sloup.
Na asfaltu jsou pruhy jako příprava na přehlídku.
Vozy metra jsou jako v Praze, ale celkově je v metro jaksi jinačí.
pátek 19. dubna 2019
Most zklamání
Večer jsme přečkali v příjemné restauraci Rybaj, kde číšníci a servírky sami obstarávají hudební a taneční představení.
Je kousek od Něvského prospektu u kostela Panny Marie Kazaňské.
Vodní průplavy mají v noci své kouzlo.
Na Palácovém náměstí je liduprázdno.
Od jedné do tři čtvrtě na dvě jsme čekali ve studeném větru na ohlášené otevření Palácového mostu, ale marně. Spousta věcí tady nefunguje tak, jak je slibováno...
Ještě že jezdí taxíky.
Je kousek od Něvského prospektu u kostela Panny Marie Kazaňské.
Vodní průplavy mají v noci své kouzlo.
Na Palácovém náměstí je liduprázdno.
Od jedné do tři čtvrtě na dvě jsme čekali ve studeném větru na ohlášené otevření Palácového mostu, ale marně. Spousta věcí tady nefunguje tak, jak je slibováno...
Ještě že jezdí taxíky.
Carskoje selo
Po vyvzdorované snídani vypadáme před hotelem spokojeně
Ve městě Puškin asi 30 km od Petrohradu je bývalé carské letní sídlo familiérně nazývané Carská vesnice. Do prominentního lycea tu chodil i A. S. Puškin.
Vstup do areálu je naplánovaný na minutu přesně, takže je čas na procházku po okolí a na výběr suvenýrů.
Kateřinský palác má průčelí dlouhé 300 metrů.
Uvnitř je spousta pozlacených dřevěných reliéfů, zejména ve Velkém tanečním sálu.
Je tu taky nově podle fotografií vybudovaná jantarová komnata, kde se nesmí fotit, takže jen pohled skrz vstupní dveře.
Z druhé strany paláce je rozsáhlý francouzský park.
Během prohlídky se jaksi nepočítalo s obědem, takže jsme se na oběd dostali až zpátky v Petrohradu asi ve 4 odpoledne. Ale zato na nejznámějším Něvském prospektu.
Měli jsme boršč a čebureky.
Na Něvském je taky luxusní lahůdkářství bratří Jelisejevů.
A něco jako česká hospoda.
Pro známky na pohledy je třeba zajít na poštu. Dům zvenku označený jako Počta vypadá za vchodovými dveřmi jinak než poštovní úřad.
Každý přece ví, že pošta je v prvním patře.
Ještě jsme narazili na nepříliš dokonalé požární schodiště.
Po podvečerním odpočinku míříme do centra na večeři a na otvírání mostů přes Něvu.
Ve městě Puškin asi 30 km od Petrohradu je bývalé carské letní sídlo familiérně nazývané Carská vesnice. Do prominentního lycea tu chodil i A. S. Puškin.
Vstup do areálu je naplánovaný na minutu přesně, takže je čas na procházku po okolí a na výběr suvenýrů.
Kateřinský palác má průčelí dlouhé 300 metrů.
Uvnitř je spousta pozlacených dřevěných reliéfů, zejména ve Velkém tanečním sálu.
Je tu taky nově podle fotografií vybudovaná jantarová komnata, kde se nesmí fotit, takže jen pohled skrz vstupní dveře.
Z druhé strany paláce je rozsáhlý francouzský park.
Během prohlídky se jaksi nepočítalo s obědem, takže jsme se na oběd dostali až zpátky v Petrohradu asi ve 4 odpoledne. Ale zato na nejznámějším Něvském prospektu.
Měli jsme boršč a čebureky.
Na Něvském je taky luxusní lahůdkářství bratří Jelisejevů.
A něco jako česká hospoda.
Pro známky na pohledy je třeba zajít na poštu. Dům zvenku označený jako Počta vypadá za vchodovými dveřmi jinak než poštovní úřad.
Každý přece ví, že pošta je v prvním patře.
Ještě jsme narazili na nepříliš dokonalé požární schodiště.
Po podvečerním odpočinku míříme do centra na večeři a na otvírání mostů přes Něvu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)